Příběhy klientů - Pečující nesmí být na posledním místě

V minulém článku jsme popsali, jak může náročná péče o nemocného člena rodiny vést až k naprostému vyčerpání pečujících osob. Příkladem může být i paní Alena, která se dlouhodobě stará o svého nemocného manžela. „Na to, že něco není v pořádku, mě upozornila moje nejlepší kamarádka. Starala jsem se o manžela od rána do večera a snažila se do toho stihnout ještě domácnost a další věci. Ani jsem si to neuvědomovala, ale postupně jsem přerušila veškeré kontakty mimo rodinu, dokonce i s mými nejlepšími přáteli. Manžel dostal mrtvici a vše se seběhlo velice rychle, takže jsem nejdřív opravdu neměla čas vůbec na nic jiného, než na zařizování všech věcí souvisejících s jeho nemocí a péčí o něj, no a pak už jsem z toho kolotoče a z té rutiny, do které jsem se dostala, prostě neuměla vystoupit“, svěřuje se paní Alena s tím, co se u ní v důsledku pečování o manžela změnilo.  

„Když se teď podívám nazpátek, tak jsem úplně přestala žít vlastní život. Nic mě nezajímalo a netěšilo, ani věci, kterým jsem se předtím ráda věnovala. Přestala jsem se smát, byla jsem neustále ustaraná, ačkoliv měl manžel už to nejhorší za sebou a dokonce se jeho zdravotní stav začal mírně zlepšovat. Když mě někdo na něco upozornil, hned jsem vylítla a byla jsem podrážděná a vzteklá, ačkoliv se často jednalo o maličkosti. Má energie a dobrá nálada byly pryč“, popisuje paní Alena příznaky svého vyčerpání. „Ale toho, že se se mnou něco děje, jsem si sama nevšimla. Moje kamarádka se nenechala odradit moji podrážděnou náladou, a když nepomohlo domlouvání, tak se jednou v podvečer objevila u nás doma s tím, že se na chvíli o mého manžela postará sama a já že mám volný večer. Nejdřív mě naštvalo, že někdo narušuje můj zaběhnutý režim, ale ona byla vytrvalá a tak jsem nakonec „vypadla z domu“. Pak už se to postupně zlomilo. Uvědomila jsem si, že, jak říkávala moje maminka, nemusím všechno „strhnout“ sama. Že to, že si nechám s péčí o manžela nebo o domácnost pomoct, neznamená, že bych se starala méně zodpovědně. A tak jsem postupně zapojila do péče také naše děti a pravidelně využívám i sociální služby, s vědomím, že třeba neudělají vše tak, jak bych to udělala já, ale to neznamená, že to udělají špatně. Získala jsem tak čas na odpočinek, péči o sebe, a na některé mé koníčky. Manžel nakonec také uvítal, že se o něj občas stará někdo jiný, kdo je ochotný vyslechnout i to, co já už „nechci poslouchat“. A když se objeví problém, tak se ho snažíme řešit v rámci širší rodiny či s pomocí profesionálů a ne tak jako předtím, kdy jsem měla pocit, že vše musím zvládnout sama“, popisuje paní Alena. Vedle času na zájmy a aktivity s přáteli jí pomáhá také dostatek pohybu i spánku. Ale jak dodává, podmínkou toho všeho je, nebát se, říci si o pomoc; ať už v rámci rodiny, mezi přáteli, či na úřadě nebo u doktora. “Starat se o druhého člověka, je jedna z nesmysluplnějších věcí“, říká paní Alena. „Už jsem v rámci toho zvládla vyřešit hodně problémů a složitých situací, a na to můžu být hrdá.“

Své dotazy pište na sluzby@zbb.cz.

Další články z rubriky ZVLÁDNEME TO I DOMA ANEB MŮŽE TO POTKAT I VÁS si můžete přečíst zde.

Celý článek z Jičínského deníku si můžete také přečíst zde.