Když jsem si dnes prohlížel fotky a videa ze setkání Luboše a Ernyho, coby zástupců našeho ansámblu s lidmi ze združení Život bez bariér, uvědomil jsem si dvě věci: zvykli jsme si fňukat, stěžovat si, zveličovat svoje banální bolístky, být stále napůl "marod" a dávat světu na odiv, jak tu svou těžkou káru musíme tlačit blátem života. A pak najednou zjistíš, že jsou lidi, kteří i přes to, že ta jejich kára je neporovnatelně (a to FAKT neporovnatelně) těžší nebrečí, nefňukají a naopak dokážou kolem sebe vytvořit pohodové, uklidňující a tvůrčí klima.