Milušku Líbalovou jsem dobře znala.

„Pracovitý člověk neodpočívá, ale sbírá síly pro další práci.“ Tak nějak bych charakterizovala Milušku Líbalovou z Nové Paky. Celý život, byť sama s velkým zdravotním handicapem pomáhala druhým. Byla na začátku vzniku tehdy občanského sdružení Život bez bariér, kdy nás učila, jak vést organizaci. Patřila mezi zakladatele a působila nejméně 5 let v revizní komisi a téměř dvě volební období v dozorčí radě Života bez bariér. Její hlavní a nezastupitelnou činností bylo však  působení ve Svazu tělesně postižených v České republice, o. s., místní pobočka Nová Paka. Byť jsem nebyla členem, ale věděla jsem, že organizovala pro svaz zájezdy, výlety a výroční schůze. Mnohých jsem měla tu čest se účastnit a přítomné informovat o novinkách v Životě bez bariér. Měla spoustu dalších aktivit, vzpomínám, jak v kanceláři svazu v objektu „na autobusáku“ byla místnost i chodba naplněná po strop ošacením od lidí. Mnoho hodin přebírání, třídění, balení a odeslání potřebným. To byla jedna z mnoha bohulibých činností.

Vždy bylo pro Život bez bariér ctí přivítat skupinku ze Svazu tělesně postižených a takzvaně změřit síly při sportovním klání při akci Hry bez hranic. Byly to velkolepé akce Života bez bariér, kdy se v hale při ZŠ 1 v Nové Pace sešlo na stovky účastníků různých organizací bez omezení věku a postižení.  

Miluška byla tou, která pomohla mě a manželovi v počátcích projektu z roku 2003 k odstraňování bariér v Nové Pace. Její připomínky k některým objektům, chodníkům jsme probírali ještě nedávno.

Miluška byla nenápadná, pracovitá, nápaditá žena, která nestála o publicitu, nechtěla být vidět, přitom její administrativní práce pro Svaz tělesně postižených byla velkým přínosem. Nikdy jsem jí neslyšela stěžovat si na zdraví, nebyla politicky angažovaná. Byla naopak vděčná, pokud sehnala alespoň drobný finanční příspěvek pro svaz. Je mi to líto, budeš nám Miluško chybět.

Jitka Fučíková